Home

Zážitky z Nizozemska

1995 - poprvé v Nizozemsku

1996 - druhý výměnný pobyt

V Nizozemsku jako au-pair

Zvyky a zajímavosti

Kola

Kanály, čili grachty

Sýry

Květiny

Agenda - diář

Mlýny

Jídlo

Návštěvní kniha

Poprvé jsem se setkala s Nizozemci roku 1994. Studovala na OA v Kostelci nad Orlicí a zúčastnila se výměny studentů mezi touto střední školou a střední školou Alkwaard z Alkmaaru.
Byla jsem sice pouze náhradník, kdyby třeba někdo onemocněl. Ale studentů přijelo víc, než se čekalo.
Můj Holanďan se jmenoval Marek a měřil skoro 2 metry. První problém vyvstal, kde ho uložíme. Postelí bylo u nás víc než dost, jenže postel Markovy velikosti se u nás bohužel nevyskytovala, tak nakonec spal celkem legračně - na gauči s hlavou na posteli. Týden proběhl ve znamení různých aktivit a povídání. Vyprávěl mi o tom, jak to vypadá u nich v Holandsku a já mu pro změnu ukazovala naše zvyky. Zajímavé bylo, že když přijel z návštěvy Prahy, přivezl si "typické české suvenýry": matrjošku a ruskou kožešinovou čepici. Bylo toho tam totiž tolik, že si myslel, že je to něco typicky českého.

Další rok v dubnu jsme zase odjeli na týden do Holandska my. Bydlela jsem u Markovy rodiny ve Warmenhuizenu v Severním Holansku. Jeho otec pracoval ve vodárnách a maminka byla v domácnosti, pouze chodila uklízet do několika rodin. Marek měl ještě jednoho mladšího bratra, který také studoval. Na první pohled vidíte v nizozemsku úplně jinou architekturu. A protože tam všichni jezdí na kole, první co bylo, vyfasovala jsem "nové" kolo - takovou vyhrkanou "ukrajinu". Ještě mi ji museli trochu pospravovat, aby se na ní dalo vůbec jezdit. Jinak se většinou o tyto "běžná" kola moc nestarají, je to tam totiž něco jako spotřební zboží. Právě díky krádežím kol, má Nizozemsko vysokou kriminalitu. Marek mi vyprávěl, jak se mu podařilo po 5 letech koupit si "opět" svoje kolo, samozřejmě s několika vrstvami laku navíc. U Markových přátel jsem se také poprvé setkala s určitou nevraživostí k němcům. V Nizozemsku jsem se totiž dorozumívala německy. Fungovalo to asi tak, že: "my německy sice rozumíme, ale mluvit německy nebudeme" Tak jsem se musela snažit rozumnět té jejich "chrochtací" řeči. Ještě že jsme mluvili o známých tématech, jako je škola, Praha atd. jinak bych byla asi trochu mimo.
Tenkrát jsem si ani nepomyslela, že se tam budu tak často a ráda vracet.